
Přiznávám bez rozpaků: jsem fangličkář. Od nepaměti se mi hrozně líbí prakticky všechno co vlaje – vlajky, prapory, vlaječky, praporky… Jsem prostě posedlý vexilologií. V tomhle ohledu se mi nejvyšší satisfakce a zároveň pocty dostalo, když jsem mohl před pár lety navrhnout nový prapor svého rodného města. Jestli se mi povedl a nebudu si muset za dvacet let rvát hrůzou vlasy na hlavě, to ať posoudí historie. Co se týče vlajky československé (toho času patřící České republice), považuju ji – jak jinak – za jednu z nejhezčích. Však byla taky ve své době něčím převratným, považte, vrážet mezi pruhované vlajky klín! Lišácký kousek archiváře Kursy, kterým navždy obohatil světovou vexilologii o typicky české heroldské znamení, okoukané z erbu rytířů z Letné, se nakonec stal obdivovaným předmětem hrdosti i napodobování. Více
Probouzím se do tmy a ticha a mým prvním pocitem je nejistota. Neslyším obvyklý ranní řev sestřina rádia, pokoj ještě svírá zvláštní šero. Zato mě se rozsvítí hned: po noční superbouřce nejde proud a moje dnešní svatební řeč je samozřejmě bezpečně uložená v útrobách stolního počítače. V koupelně se v ligotavém světle svíčky holím žiletkou a přemýšlím střídavě o krčních tepnách, závislosti na neobnovitelných zdrojích a o útržcích oddávacího proslovu roztroušených na různých místech v mojí hlavě. O chvíli později ho pracně rekonstruuju tužkou na papír, vybírám nejvhodnější kravatu (tak aby působila slavnostně, ale přitom na sebe nestrhávala pozornost patřící nevěstě a ženichovi) a řítím se městem vstříc obřadu. Po cestě naskočí elektřina a rozsvítí se obchody. Více
Nedávno jsem nastoupil do nového místa v jedné pražské jazykovce (což mi na tomto místě dobře poslouží jako výmluva pro dočasné zmrtvění blogu z důvodů pracovních). Je to vlastně jakási pobočka středoevropské sítě jazykových škol, přičemž mozek systému sídlí možná trochu netradičně v Bratislavě. Není tedy zarážející, že majitelem firmy je slovenský byznysmen, ředitelka pro Bratislavu, Brno i Prahu je původně z Košic a dosavadní manažerka naší školy ze středoslovenské Detvy. Osobně to pro mě zas tak nové prostředí nebylo, jako každý kdo studoval v posledních několika letech v Praze na univerzitě jsem měl a mám hodně slovenských spolužáků. Na to, že v České republice (a v hlavním městě zejména) žijí a pracují spousty Slováků jsme si zkrátka zvykli, pro moji generaci už je to údajně naprostá samozřejmost a asi nejsem sám, kdo se nemůže vyhnout pocitu, že jsme to Československo dělili tak nějak zbytečně. Více
Do výčepu legendární pražské hospody u Pinkasů (tzv. Dolní směmovny) chodím rád, protože se tam vždycky něco zajímavého semele. Není divu, protože tenhle podnik si zakládá na dvou věcech: za prvé byl prvním místem v Praze, kde se začalo hned po vzniku měšťanského pivovaru v Plzni točit nové, hluboce prokvašené plzeňské pivo a kde se s patřičnou úctou točí dodnes. A za druhé se tu údajně pořád udržuje soustava debatních společností, které se, rozděleny podle světonázorů k jednotlivým stolům, mohou do krve pohádat, ba i půllitry si o lebky tříštit, ale stejně se nakonec smíří a v tolerantním prostředí pokračují v debatě na úrovni. Chodili sem už Jungmann, Palacký nebo Masaryk, samozřejmě taky Hrabal a Havel. I deštivý pondělní večer zjevně přál zdravým politickým půtkám, prtože jsem se tu dostal do hádky skrz vicepremiéra Čunka se dvěma Valachy. Více
Kde jsou doby malin nezralých, když jsem měl ještě sklony podléhat obecně rozšířené představě o tom, že místní (obecní, lokální, komunální, jak libo) politika je přeci jen lepší a férovější než ta celostátní. Píšu záměrně „měl jsem sklony“, protože na rozdíl od od mnoha jiných nešťastníků jsem měl od začátku nezanedbatelnou výhodu – když jsem byl po maturitě na gymnáziu v rodném maloměstě zatažen do místní malopolitiky, prošel jsem důkladným školením o něco staršího a ostřílenějšího vrchlabského politického guru Bimba (dnes dvojnásobného doktora politologie na FSV UK). Díky jeho barvitým popisům a varováním, nastudovaným teoreticky na komunálních modelech jiných evropských zemí, jsem do té naší maloměstské vstupoval s odhodláním, leč bez iluzí. Více
Rodilý Krkonošák přebývající většinou v Praze, momentálně bojující za práva novinářů při informování o českém předsednictví EU, snažící se jinak fušovat do historie, angličtiny, komunální politiky a mnoha jiných pseudoborů souvisejících s nepoučitelnou lidskou imaginací.
lukasteplyvrchlabi.org