Rád se těším z různorodosti, a tak je pro mě jejich přítomnost alespoň malým osvěžením naší monokultury, malým proto, že nás žádná velká mentální propast ve skutečnosti nedělí, tím méně jazyková. I když dobře vím, že ti, s kterými přicházím do kontaktu na fakultě a v práci jsou díky vzdělání povětšinou příslušníci současné nebo budoucí slovenské elity. Mí slovenští známí jsou pracovití, zábavní, příjemně temperamentní, rozhodní a zdravě ambiciózní, takže se v naší zemi už docela zabydleli i na zajímavých a prestižních pozicích. Proto mě trochu překvapilo, když před pár dny přišel do jazykovky kamarád naší manažerky Jany, chvíli řešili že ten a ten se stěhuje zpátky do Bratislavy dělat redaktora uznávaného časopisu, ta zase že jde do Nitry na radnici, a pak povídá: „Víš ty co? Všichni se vracejí. Nevím co se to děje, ale všichni se vracejí zpátky domů.“
Nakonec to takové překvapení není, stačilo se rozhlédnout a zjistil jsem že už to opravdu začalo. I Jana mi pak řekla, že odchází právě proto, že už je hodně let v Praze a chce se jí zpátky na Slovensko – se svým přítelem bude vést malý hotel na Oravě. Většina z mladých Slováků ale odchází domů, aby zaujali důležitá místa v byznysu, státní správě i společnosti, a je to tak přirozené. Mnozí z nich už tu jsou víc než deset let, získali vzdělání, zkušenosti a rozhled a to teď chtějí zužitkovat. Slovensko začíná sklízet těžce vypocené plody reforem Dzurindových vlád, tamní ekonomice se daří jako nikdy předtím a populistický premiér Fico si užívá netušenou podporu naservírovanou na stříbrném podnose. A v tom bude možná kámen úrazu: společenská situace už tak růžovoučká není, Fico vládne s postmečiarovci a nacionalisty a mezi slovenskou elitou se šíří skepse. Jenže to vypadá, že zdejší mladí a vzdělaní Slováci se nechtějí jen tak nechat připravit o to, co se doma tak těžce rodilo a zapustilo kořeny a na co jsou, přes všechny drobné nedostatky české společnosti, zvyklí: svobodu a perspektivu. Podvědomě cítí, že domov je v ohrožení a chtějí jít a své země se raději ujmout sami. Přejme jim to a držme jim palce. I když mi tu mnozí z nich budou chybět.