Jsou ale i další vlajky, které mám rád a ke kterým jsem si vypěstoval blízký vztah. Třeba stará nizozemská, pramáti poloviny evropských vlajek. Britský Union Jack, samozřejmě, fascinující neopakovatelnou složitostí, která přesto vyzařuje chladnou harmonii. Stará běloruská, tak dojemně nevinná, už po několikáté zadupaná do země nadutým Lukašenkem. Islandská a faerská, ty jsou nejhezčí mezi severskými. Estonská je uhrančivá, arménská zase ohnivá…
Na mém pomyslném žebříčku ale dávno zaujala čestné místo ještě jedna vlajka, která je vlastně tak nevexilologická, až je krásná. Je to vlajka Kanady. Koho by napadlo rozprostřít přes většinu plochy stylizovaný list? Význam a okolnosti vzniku vlajky by daly na celý samostatný text. Dalo by se psát o tom, jak tvrdohlavě chtěl tehdejší kanadský premiér Lester Pearson nahradit do té doby používanou „červenou“ variantu britského Union Jacku aby smyl urážku, kterou mu o pár let dřív při jednáních během Suezské krize vmetli Egypťané do obličeje (když ho Američané nabídli jako prostředníka při jednáních s Brity, egyptský diplomat opáčil: "Jak by mohl být Kanaďan nezaujatý? Podívejte co mají na vlajce!"). Jak mu váleční veteráni spílali do velezrádců a házeli po něm vajíčka, protože jim bral symbol, pod kterým bojovali a umírali ve dvou světových válkách. O tom, kolik nečekané hořkosti a resentimentů vyplavila na povrch „velká vlajková debata“, která skončila v horkém létě 1964 až poté, kdy Pearson držel kanadské poslance v budově parlamentu pod zámkem, dokud po osmnácti hodinách neschválili novou vlajku s javorovým listem. Jak se anglicky mluvící Kanaďané cítili smrtelně uraženi, že na vlajce je pouze starý symbol francouzsky mluvící části země a frankofonní radikálové zase proto, že je celá jen v barvách britské královské červeně…
To už je ale všechno vlastně docela dávno, emoce odplavily studené severské deště a vlny dalších přistěhovalců ze všech koutů světa. Naopak, javorové listy letos vlají nad celou zemí radostněji než jindy: rok 2007 by se dal bez nadsázky označit rokem Kanady, protože druhá největší země světa si připomíná několik důležitých výročí. Tak za prvé, 1.července 1867 schválil britský parlament zákon o "britské severní Americe," kterým spojil své kolonie Horní Kanadu (Ontario), Dolní Kanadu (Québec), Nový Brunšvik a Nové Skotsko do konfederace. Té udělil statut dominia, přepustil některé samostatné politické pravomoci a položil tak základ dnešní Kanady. Tento týden (protože v anglosaském kalendáři začíná nedělí) tedy Kanada vlastně slaví své 140. narozeniny!
Za druhé, koncem letošního roku to bude přesně 50 let, kdy "největší Kanaďan všech dob," už zmíněný Lester B. Pearson, obdržel Nobelovu cenu míru. Když před pár lety kanadská veřejnoprávní korporace CBC, po vzoru "mateřské" BBC, vyhlásila anketu o největšího Kanaďana, s velkým náskokem zvítězil právě Lester Pearson. Hrdina dvou světových válek, považovaný za nejvlivnějšího Kanaďana, který kdy reprezentoval svůj národ. Často nazývaný prostě "Mike", tedy přezdívkou z dob kariéry leteckého esa v první světové válce. Populární trenér hokejových univerzitních výběrů vzdělaný Oxfordem, za druhé světové války elitní špión armád britského společenství. Po válce stál u samotného zrodu OSN, jako předseda jejího valného shromáždění vymyslel a realizoval systém pohotovostních mírových sil OSN ("modré přilby") a je považován za otce moderního peacekeepingu, na kterém si Kanaďané (na rozdíl od Američanů) tolik zakládají. V padesátých letech špičkový diplomat, který měl hlavní roli mediátora při mírovém řešení Suezské krize v roce 1956, za což byl o rok později odměněn Nobelovou cenou míru. V šedesátých letech dovedl "Canada´s natural governing party," Liberální stranu, k vítězství ve volbách, jako premiér vedl kampaň za novou vlajku a zajistil jí podporu parlamentu. Dal nové generaci Kanaďanů symbol, který je jasně odlišoval od Britů i Američanů, kterým nadšeně mávali při stopování podél evropských silnic a vášnivě vysvětlovali že ne všichni, co žijí na sever od Mexika, chtějí bojovat ve Vietnamu. Všechny své moderní postoje, svoje ukotvení ve světě a globální politice, všechno čím se odlišují od Američanů i Britů a jací chtějí být, odvozují dnešní Kanaďané (ať přímo, nebo zprostředkovaně), od Lestera Pearsona. Proto ho jako Největšího Kanaďana jen těžko někdo překoná.
Třetí a čtvrté výročí spolu těsně souvisí. V roce 1967 se v Montrealu konala úspěšná světová výstava Expo ´67 (kde byl například obrovským hitem československý projekt Kinoautomatu), kterou přijel navštívit i tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle. Když dorazil na montrealskou radnici, dav nadšených obyvatel ji oblehl a skandoval jméno francouzského válečného hrdiny. De Gaulle vyšel na balkón, a fascinován rozvášněným davem, pronesl krátký, ale legendární projev, zakončený výkřikem "Vive le Québec libre! Vive le Canada Français !” (Ať žije svobodný Québec! Ať žije francouzská Kanada!) Projev, přenášený živě kanadským rozhlasem, zapůsobil jako elektrická vlna. Kromě toho, že takový výrok pronesený hlavou francouzského státu byl samozřejmě vážným prohřeškem proti diplomatickému protokolu a způsobil napětí mezi třemi různými státy, prokazatelně výrazně posílil a inspiroval vzestup québeckého separatistického hnutí, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyvrcholil bombovými atentáty v Montrealu a zavražděním québeckého ministra Pierra Laporta.
Dlužno dodat, že vábení zisku pár levných bodů u francouzských podporovatelů nezávislosti Québeku neodolala ani kandidátka na prezidentku Segoléne Roayalová, která během nedávné předvolební kampaně de Gaullův výrok napodobila a vrazila tak nůž do zad spřízněné Liberální straně (která v Kanadě platí spíše za levicovou), potýkající se momentálně s mnoha závažnými problémy a snažící se vytrvale a obtížně obhajovat federalistickou politiku jednotné Kanady. Buď jak buď, letošní rok určitě mezi významná výročí rozpad země nepřidá. Co bude ale dál? To se uvidí až po oslavě, teď se přeci staré spory aspoň na chvíli dávají k ledu. Takže ať vesele vlaje ta hezká vlajka s javorovým listem a všechno nejlepší k narozeninám, Kanado!