”Tyhle Valaši,” povzdechl si nedávno můj děda, který s některými z nich v padesátých letech válcoval plech ve Vítkovicích. ”Jak si za něčím stojej a někdo jim na to šáhne, tak maj válku ve vočích.” Valachy mám docela rád. Možná mi imponují svým nezaměnitelným temperamentem, možná svoji tvrdohlavostí – jako potomek tajných podkrkonošských evangelíků se neubráním obdivu tomu, s jakou zarputilostí si dokázala velká část z nich po Bílé hoře udržet nekatolickou víru, nijak se s ní netajit a ještě za ní opakovaně bojovat. Bylo ještě pěkných pár let před vydáním tolerančního patentu, když se bývalý jezovita Kořistka rozhodl na vlastní pěst zjistit, jaký je skutečný počet tajných kacířů na Valašsku. Navštívil vsetínského rychtáře s tím, že císařovna Marie Terezie vydala patent o náboženské svobodě a davům lidí shromážděným druhý den na Hostýnu skutečně zamával nějakou patent připomínající listinou před očima. Během pár týdnů se ke Kořistkově hrůze na Valašsku odnikud vynořilo několik desítek tisíc evangelíků, s vsetínským rychtářem v čele, kteří se okamžitě začali organizovat do církevních obcí, zabírali kostely a zuřivě mávali valaškami. Krajského hejtmana z toho málem trefil šlak, vznikající rebélii musela pacifikovat narychlo přivolaná armáda (ukázalo se, že Valaši nemají doma schované jen kralické bible, ale také flinty) a Kořistka se ze ”zbuntování lidu” musel zodpovídat až ve Vídni. Jenže Valaši se rozhodli že už se ke starým pořádkům nevrátí, a tak i díky nim nakonec novému císaři Josefovi II. nezbylo než vydat skutečný toleranční patent. Koneckonců, když ještě jako spoluvladař Marie Terezie cestou do Uher přenocoval na Vsetíně, vpadli do jeho ložnice vsetínští předáci a a nechtěli odejít dokud si nepřečetl jejich petici za náboženskou svobodu. Valaši jsou zkrátka v našem čecháčkovském kontextu ojedinělý úkaz, hrdý kmen, který přežil ze starých dob. Jejich pojetí společenského uspořádání a politického přístupu je podle mě spíš středoevropský, podobný polskému a maďarskému – politický vůdce musí být hlavně hrdý, charizmatický a čestný. Jak ale dobře kdysi upozornil Marek Eben v pořadu o největším Čechovi, Češi obecně kladou rovnítko mezi ”čestný” a ”poctivý”. Politické mentalitě středoevropské, polsko-maďarské, ”šlechtické”, je taková ta skromňoučká měšťácká poctivost trochu cizí: čest se chápe jako odpovědnost vůči národu, zemi a lidu, a ostatní je podružné. Když se kácí les, lítají třísky, a kdo jede na koni do boje, toho se nikdo neptá jestli nedluží za statek.
A tak bylo zase u Pinkasů živo, protože jsem těm dvěma Valachům u vedlejšího stolu sáhl na Čunka. Tedy, nejdřív se jen divili že čtu u piva Respekt (což většinou nedělám, protože jen zřídka chodím do hospody sám). A když se teda zajímám u tu politiku, tak co si jako myslím o Topolánkovi a o Čunkovi. Což o to, Topolánka jsem ji jim jěště jakž takž pochválil, ale pak bylo zle. Nijak drsně jsem jim vysvětloval, že politik, který problémové nájemníky vystěhuje do jiného kraje, pak přichází každý týden s jinou verzí toku svých finančních rezerv, neumí dokázat že nezbohatl díky své starostenské funkci a ještě tvrdí, že policie jedná jen na politickou objednávku a že používá praktiky padesátých let, nemůže být v dnešní době a dnešní Evropě zrovna dobrým voleným reprezentantem občanů a asi ani ministrem.
”On by nikdy nic nepoctivého neudělal. Je to přece Valach. To víš, on je tam nový, dělá to jinak, s ničím se nemaže, a to je štve. A tak se ho snaží zbavit. On se ale nedá! Je to dobrý a rovný chlap.”
”Hm, a jak to víte?”
”Protože ho známe.”
Tož tak. A protože naděje že ze změti důkazů a nedůkazů se pozná jak to bylo s penězi Jiřího Čunka stále klesá, všechno nejspíš zůstane jak je a pan vicepremiér popotahován nebude. Kdo nezůstane jeho zarytým odpůrcem, má dvě možnosti. Připustit, že papíry, které ukázal v televizi, opravdu nějakým způsobem dokazují jeho nevinu a komplikace kolem vysvětlování si přivodil sám svojí nezkušeností z velké politiky, případně že se ho opravdu někdo ve vlastní straně snaží zbavit a tahá zatím za delší konec lana. A nebo můžeme věřit Valachům a jejich tvrdohlavému politickému instinktu, který se osvědčil napříč staletími a který se třeba nakonec ukáže jako spolehlivější než ten náš – ukřičený, ale přitom ohlazený a nabumbaný.