Reklama
 
Blog | Lukáš Teplý

Sobota oddávajícího

Probouzím se do tmy a ticha a mým prvním pocitem je nejistota. Neslyším obvyklý ranní řev sestřina rádia, pokoj ještě svírá zvláštní šero. Zato mě se rozsvítí hned: po noční superbouřce nejde proud a moje dnešní svatební řeč je samozřejmě bezpečně uložená v útrobách stolního počítače. V koupelně se v ligotavém světle svíčky holím žiletkou a přemýšlím střídavě o krčních tepnách, závislosti na neobnovitelných zdrojích a o útržcích oddávacího proslovu roztroušených na různých místech v mojí hlavě. O chvíli později ho pracně rekonstruuju tužkou na papír, vybírám nejvhodnější kravatu (tak aby působila slavnostně, ale přitom na sebe nestrhávala pozornost patřící nevěstě a ženichovi) a řítím se městem vstříc obřadu. Po cestě naskočí elektřina a rozsvítí se obchody.

Sobota je poslední dobou typický svatební den, ovšem já rozhodně nejsem typický oddávající úředník. Jako nejmladší člen zastupitelstva svého rodného města jsem se na naléhání kamaráda, který se potřeboval rychle oženit, uvolil přijmout jeho manželský slib, nějak se to mezi známými proseklo a od té doby zastupuju při svatebních obřadech vůli lidu celkem pravidelně. Dnešní štace se odehrává venku, před domem rodičů nevěsty na krásném místě na kopci nad městem. Když dorážím, prostranství už je celkem našlapané, nebe hrozí deštěm, ale stranou nenuceně hrají dva jazzoví muzikanti a hosté se smějí, takže pohodička. Někteří mě sjíždějí pohledem a marně přemýšlejí jestli patřím ke straně nevěsty nebo ženicha, pobaveně poslouchám pár ve středních letech, který řeší „kdo je asi ten z města co bude mluvit“ a po chvíli se shodne na opodál stojícím pánovi s úctyhodnými šedinami. To už ale přivádějí nevěstu, je ubrečená a klepe se, vynervovaná že kvůli blackoutu se ani pořádně neviděla v zrcadle a že bude určitě pršet, ženich má nepatrně mrtvolný výraz. Matrikářka mi věší na krk řetěz se státním znakem a předstupuju před svatebčany. Dav zašumí, přeci jen jsem o dobrých pět let mladší než snoubenci. Mí známí mezi hosty, s kterými jsem ještě včera večer naprosto neseriózně plenil maloměstské putyky, spiklenecky pomrkávají: budu podroben přísnému hodnocení. Když matrikářka oznámí, že provedu obřad „jako zástupce státní moci“, viditelně jí cukají koutky. Otevírám desky s proslovem a přesně v tu chvíli se spouští vydatný liják. Nevěsta propuká v pláč.            

Dobrá svatební řeč, to je delikátní alchymie. V první řadě sice směřuje k svatebnímu páru, ale doba si žádá show a pokud nemají ostatní účastníci umřít nudou, je potřeba nějak zaujmout i je. Nakonec, byť už dlouho ve šťastném vztahu, sám ještě ženatý nejsem a do třicítky daleko, takže s moralistními a státotvornými formulkami nevystačím. Konvence a přítomné babičky je třeba uspokojit přiměřenou porcí apelů na rodinné a občanské postoje, odpovědnost a potomky, romantiky a váhající dvojice zahřát perspektivou společně strávené budoucnosti, kamarády a mladší příbuzné pobavit několika dobře mířenými vtipy. Rád si hraju hlavně s neobvyklými koníčky snoubenců, daty narození a sňatku, s nimi souvisejícími výročími a podobnými legráckami. Když dočtu, lidi se přiměřeně hihňají a tleskají, rodiče pláčou, všechno je v pořádku. Ptám se obou šťastlivců zda se berou, nevěsta chvilinku na oko váhá  a pak řekne ano. Ženich si takový vtípek rozhodně dovolit nemůže, a tak jen s úsměvem souhlasí. Vybízím je k výměně snubních prstýnků. Oba se instinktivně ohlížejí směrem k domu, odkud se pomalinku blíží asi tak čtyřletá, odpovědně se tvářící družička v roztomilých šatičkách, v ruce malý květinový puget a v něm položené oba prstýnky. V tu chvíli se naráz otočí bezmála stovka párů očí a všechny se upírají k ní: přidej! Holčička ztuhne, oči vytřeštěné, neschopná pohybu vpřed, najednou se otočí a letí zpátky do domu. Rodiče ženicha se jí ale duchapřítomně zmocní a i s kytkou a prstýnky ji dopraví kam je třeba, všichni se smějí, novomanželé se nervózně ale zamilovaně políbí. Potlesk, šampaňské, zase slzy, přestává pršet a přítomní se tlačí k dojaté dvojici s gratulací.             

Přiznám se, že nezbytné svatební atrakce pro pobavení publika rozhodně nemusím. První disciplína ještě jde, jsme na horách, takže novomanželé se obouvají do tandemově upravených lyží a škrábou se krok sun krok do rozmoklého svahu. Nahoře ale ženich vyfasuje koňský chomout, k rukám mu přivážou nevěstu a společně přebalují do tisíce vrstev navlečenou panenku. Rozhlížím se po divácích, mladší generace sleduje jejich zápolení s vyloženým despektem, naopak tatínci a strýčkové ryčí nadšením když cinkají zvonečky na chomoutu. Unaveni podanými výkony a přestálým stresem a deštěm, všichni zasednou k nazdobeným stolům, podávají se vynikající dančí závitky s šalvějovou omáčkou (jeden ze strýčků je myslivec), dojatí rodiče vrhají dlouhé a šťastné pohledy na dvojici v čele stolu.           

Reklama

Stihnu se jen rychle stavit doma a převléct z obleku, když už před domem troubí ženichův svědek, nakládá mě do auta ověšeného zbytky svatební výzdoby a odváží o pár kilometrů dál do pronajatého podniku, kam se mezitím přesunula mladší část účastníků svatebního maratonu. Novomanželé mě nadšeně vítají, celý večer mě ukazují kamarádům a příbuzným jako lachtana Melounka v trojské zoo a významně mě představují přítomným, zatím nesezdaným párečkům. Hluboko po půlnoci doma ulehám do postele, bohatší o několik nových známých, a už ukládám v různých místech hlavy útržky budoucích svatebních proslovů.                        

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama