Začalo to tenkrát docela nevinně. Skupinka notorických recesistů, kteří už nějaký ten čas testovali pražské univerzitní prostředí a kteří, jak už to tak bývá, se povětšinou rekrutovali z jednoho neopakovatelně hvězdného a aktivního ročníku místního gymnázia, se pod taktovkou nezničitelného studenta politologie Bimba rozhodli založit sdružení nezávislých kandidátů, zkusit ve volbách na podzim ´98 prorazit do zastupitelstva a udělat tam pořádný průvan. Pod heslem „nevěř nikomu nad dvacet“ se začala formovat snad nejmaldší kandidátka v republice, poskládaná z 90% ze studentů, dvou servírek z oblíbené hospody a jednoho nezaměstnaného. Nějak jsem se k tomu nachomýtl i já – byl jsem tenkrát začínající adept archeologie na pražské filozofické fakultě a tak si na mě bůhví proč vzpomněli, že to prý bude na kandidátce dobře vypadat. Navíc, co si budeme povídat, naše rodina byla ve městě poměrně známá a to se hodí vždycky. A já, vybičovaný skautskou výchovou ke službě společnosti a od dětství zanícený zoón politikon jsem samozřejmě kývl.
Nebyla to ale žádná legrace: volební zákon ukládá sdružení nezávislých kandidátů předložit archy s podpisy 10% oprávněných voličů, kteří souhlasí s kandidaturou sdružení, což v našem případě bylo necelá tisícovka. Nejdřív jsme jen rozhodili archy po obchodech našich známých a šli v klidu na pivo v očekávání, že podpisy se jen pohrnou. Tahle taktika se bohužel ukázala jako chybná a tak nezbylo než chodit dům od domu, byt po bytu, ano i zastavovat lidi na ulici. Ani nás tenkrát nenapadlo jak účinnou si děláme předvolební kampaň; před volbami snad nebyl nikdo, kdo by o nás ve městě nevěděl, známí nás v hospodě plácali po ramenou a volali „mládí vpřed!“. Výsledek se dostavil, volební sdružení „Za lepší Vrchlabí“ slavilo nečekaný úspěch a dva výrostci zasedli v zastupitelských křeslech na zámku.
Tenkrát jsem mezi nimi ještě nebyl. Postupně jsem si ale prošel nejrůznějšími výbory a komisemi, hodně se naučil a ledacos taky „spáchal“. Nakonec jsem se v minulém volebním období stal i zastupitelem. V té době se Sdružení za lepší Vrchlabí, ubíjené administrativními povinnostmi a každoročními audity, rozpustilo do jedné menší středopravé politické strany. A protože naše partička se okamžikem vstupu stala, díky neúnavnému drilu předsedy Bimba, nejaktivnější místní organizací v kraji, zanedlouho jsme to dotáhli do předsednictva krajské rady.
A tak jsem se celkem neplánovaně stal ve svém věku už docela otlučeným lokálním politikem a myslím že snad můžu o povaze českých politických úrovní něco soudit. Tak především, i když nic nového: nejsou to dvě různé planety. Prohnilá a skutečnému životu vzdálená celostátní parlamentní politika, nepřirozeně rozbitá stranickými ideologiemi versus skutečnými problémy se zabývající a na pravolevé barvy nehledící komunální velká rodina? Zapomeňte na to. Často se říká, že dobrý politik by měl začít na nejnižší obecní úrovni a postupně se propracovávat přes krajskou třeba až do parlamentu. No… popravdě si tím už nejsem tak úplně jistý. Hrozně moc totiž záleží na tom, jestli začíná jako kolečko dobře namazané vládnoucí koalice, nebo jestli svoje první politické ostruhy získává v opozici, kde si může osvojit zdravé kontrolní návyky a projít si výcvikem na hlídacího psa. V menších obcích, kde mají všichni většinou podobné zájmy a kde se těžko získává nějaký vliv a moc, je asi opravdu jedno jestli je nový chodník, jak se říká, levý nebo pravý a obecní zastupitelstvo připomíná spíš velkou rodinu (v tom lepším slova smyslu). Ovšem patnáctitisícové maloměsto, to už pěkná politická džungle. Kdo si tady neprošel rolí opozičního zastupitele, těžko pochopí. Získat odpovídající informace je mnohokrát složitější, nikdo na městském úřadě se s vámi radši moc nebaví a bojí se pro vás cokoli udělat ze strachu o teplé místečko. S úžasem sledujete, jak se zpočátku milý a ochotný starosta stává rok od roku arogantnějším a přesvědčenějším o vlastním dějinném poslání vésti obec a jak si v tichosti buduje z města vlastní pašalík.
Komunální politika je na jednu stranu úžasná, protože můžete přímo vidět jak vaše práce ovlivňuje bezprostřední okolí a protože ji často děláte opravdu s nadšením a se svými kamarády. Na druhou stranu produkuje neuvěřitelné množství zdeformovaných politiků, kteří si po příchodu do parlamentu nebo dokonce rovnou do vlády myslí, že všechno vyřeší tak, jako doma na radnici: co je třeba vyhandlují a koho potřeba znemožní. Postrádají často nejen skrupule, ale i ideály, vize a sepjetí s myšlenkovým zázemím vlastní strany (vzpomínáte: chodník není ani levý, ani pravý). A bez toho se opravdu velká politika, řekněme evropského formátu, prostě dělat nedá. Jak vidíme, deficit „evropského rozhledu“ rychle dohonil i Jiřího Čunka, který z křesla vsetínského starosty naskočil rovnou do vlády. A je to průšvih. Čunek se chová přesně jako výše popsaný maloměstský starosta: hodně se toho naučil, ale nic nepochopil. Jeho udivené odrážení legitimních dotazů po jeho finanční minulosti je trapné – bodejť by ne, jako starosta na nic takového nebyl zvyklý. Jako komunální politik se za něj docela stydím a říkám jasně: Jiří Čunek na celostátní politiku nemá a protože si to sám nikdy nepřipustí, někdo (nejspíš premiér) by mu měl vysvětlit že je nejvyšší čas odstoupit.
Opakované volání liberálních městských voličů, oprávněně zklamaných z recyklace současných politických elit, po „nových politických vůdcích“ kteří by se měli rekrutovat z rozumných a panensky neposkvrněných komunálních politiků, je asi bohužel odsouzené k dalšímu zklamání. Lokální politici nejsou v globálu o nic horší než celostátní, ale ani o moc lepší.